Kryštof Krejča
Ateliér malby
Prof. Pavel Nešleha
Malba, kresba, ilustrace, grafika, design, speciální zednické práce, torkrety, umělé skály...
Návrhy a realizace zoologických expozic, filmové dekorace
a obrazy. Ubytovací služby...
Kontakt
+420 604 231 186
Bílá pastelka se lehce dotýká struktury černého papíru. Zlehka klouže, objevuje se první jemná stopa. Bobtná, stává se prvním náznakem tvaru. Bloudí temným prázdným světem, jako vlákno hlenky pod překvapeným okem výzkumného pracovníka, skrytým za elektronovým mikroskopem. Zatím ještě neví, co je a čím se stane. Jediné, co ví je, že se zrodí ze stejných principů a zákonitostí jako vše na tomto světě. Roste, jak se postupně a zdánlivě náhodně množí pomyslné buňky. Ale někde uvnitř, hluboko… nebo naopak někde vysoko nad tím tvarem je už jeho výsledná podoba daná, hotová. Ale to ještě neví... a navíc se může ledacos zvrtnout… pokazit, zhatit, nepovést…
Stačí chvíle nepozornosti, nějaké vyrušení z tichého soustředění, hloupá shoda náhod, které způsobí, že se nikdy nezrodí nebo z něj vyroste zmetek…
a černý papír, ten nekonečný vesmír s náznakem jakéhosi nepovedeného stvoření letí do koše.
Každý, kdo očima a svou myslí pozoruje okolní svět, si může vybrat, jak se na něj bude dívat. Ale většina z nás je od útlého věku vedena k převažujícímu pohledu současnosti: Rozlišovat. To a to je si něčím sice podobné, ale liší se to v tom a tom. A ona odlišnost je zároveň tím, co se nám jako první objeví v mysli.
Jiný možný pohled je analogický a syntetický. Nehledá odlišnosti, ale podobnosti. Pod mnoha jednotlivostmi základní společný prvek. Ptá se proč a jak věci fungují ne aby je rozlišil, ale aby pochopil podstatu. A tento způsob nahlížení vytváří kvas, z něhož vybublává tvoření.
Malby hlav světců a poustevníků vznikly pro projekt výstavy „Kraj krajiny“ v Kostele nanebevzetí p. Marie v Litoměřicích. Čtyři monumentální hlavy, s očima extaticky zvrácenýma vzhůru, byly umístěny v apsidě hlavní lodi tak, aby se jejich pohledy křížili v pomyslném bodě nad hlavním oltářem.
Jde zároveň o vyznání z celoživotního obdivu k barokní figurální malbě. Proto na základě projektu vznikla řada dalších studií a menších obrazů.
Tyhle podivné mechové figury jsem v lese opravdu potkal. Nedlouho před tím jsem měl intenzivní pocit, že mne někdo sleduje. Nevím zda v nich ostatní vidí to co já, ale pro mne byla jejich identita hned zřejmá. Byly vystaveny na třetí výstavě Analogu v dřevěné boudě na Řevnickém nádraží, jejíž interiér působí trochu jako stará čundrácká hospoda.
Poměrně rozsáhlá série kreseb „Houby“, vznikla spontánně na základě vlivu knihy „Propletený život“ od Merlina Sheldraka. Tehdy jsem si k tomu napsal:
Bukový les v Beskydech, smrkový na Šumavě, tropický les v Indonésii. Každý je zdánlivě úplně jiný a přesto všechny lesy vyrůstají ze stejné podstaty a mají stejný význam. Stejně tak i houby, jakožto součást systému lesa mají podstatu stejnou i když každá má ve své odlišnosti trochu jiný význam pro svůj les nebo prostředí. Právě v tom a v jejich přizpůsobivosti tkví rozmanitost
a bohatost tvarosloví jejich plodnic, které jakoby chtěly vyprávět surreálný příběh
o vzniku života na zemi, podobenství o podobnosti a prapodstatě všeho, jež je možná skryto někde v hlubinách země a jehož se mohou letmo dotknout svými myceliemi.
To, že jste takové houby v lese zatím nepotkali ještě neznamená, že neexistují. Říká se, že všechno už tu někdy bylo, a pokud ne, tak brzy bude. Navíc: Copak sama představa není dostatečným základem skutečnosti? A pokud vám naopak některé z nich něco připomínají, je to jen na základě oné výše zmíněné podobnosti, jejímž prostřednictvím nám příroda ukazuje svůj smysl pro humor.
Cyklus obrazů s tématem „otroků“ začal vznikat ze sílícího pocitu postupného omezování osobních svobod v předcovidové době (Babišova vláda, EET, zákaz kouření v hospodách… apod.)
a posléze, během covidových omezení, kdy se naplno projevila jeho aktuálnost.
Jedním z rysů této série obrazů je záměrný pocit nedokončenosti, skicovitosti, překrývání a skrývání jednotlivých prvků obrazu a v neposlední řadě jakýsi opak šerosvitu, kdy se zobrazené rozplývá ve světle.
V souvislosti s projektem nelze nezmínit myšlenkovou reminiscenci s Michelangelovou sérií nedokončených soch pro hrobku papeže Julia II. A tím i téma osvobození se z okovů vlastního ega, osobních traumat, strachu a všeho, čím spoutáváme sami sebe.
