O nás

V devadesátých letech minulého století (ano, je to dávno…), došlo k enormnímu nástupu digitálních technologií a jejich zapojení do procesů práce a tvorby. Tedy, shodou okolností v době, kdy jsme - trochu jako ve snách – studovali na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, jako první porevoluční ročník. Ti, kteří přišli po nás, se s počítači učili již ve škole a s digitálními technologiemi vyrůstali. Ne že bychom se my s nimi – s opatrností a nedůvěrou – nesnažili pracovat. Problém byl jinde:

V myšlení.

​

Náš mozek se vyvíjel jinak. Bez mobilů, bez internetu. Jako by byl naladěný na jiný signál. A tak se pro naši generaci vžil poněkud pejorativní výraz „analogová“. Na vysvětlenou: Analogový obvod je elektrický obvod, který pracuje s analogovým (spojitě proměnným) signálem, na rozdíl od digitálního obvodu, který pracuje s konečným počtem úrovní signálu.

 

Uznejte sami, že muselo zákonitě dojít k jistému generačnímu odlišení či nepochopení… Protože: „Informace jsou v analogových obvodech kódovány jinak než v digitálních a způsob jejich zpracování je také odlišný…“ To sedí. Nicméně ANALOG má i jiný a daleko hlubší význam, než ten ze sféry elektrických obvodů:
 

ANALOGIE (z řečtiny): „podobnost“, „přiměřenost“, „srovnání“ – „je vztah dvou různých věcí, které se v něčem podobají a dají se tedy přirovnat. O věcech obtížně uchopitelných, se často uvažuje a usuzuje na základě analogie (podobnosti) s věcmi známými.“

​

Vnímání skutečnosti a usuzování na základě analogií (per analogiam) má mimořádný význam při výkladu nenázorných skutečností, ať již ve fyzice, filozofii, teologii nebo hermetismu a objevuje se už u Aristotela a dalších velikánů, jako byl F. Bacon a pod.

​

Navíc: Slovním základem ANALOGIE je LOGOS, které má velmi široký význam: „řeč“, „slovo“, „příběh“, „význam“, „poměr“, „číslo“ nebo i „rozum“ a „smysl“. Pro Hérakleita z Efezu, ale i stoiky a novoplatoniky byl LOGOS sjednocující princip celého vesmíru, z něhož každá činnost vychází a jako semínko (logos spermatikos) je přítomen ve všech živých bytostech. Podle Bible jím Bůh stvořil svět: „Na počátku bylo Slovo (Logos), to Slovo bylo u Boha…“

​

Na základě výše zmíněného, nám ANALOG již zdaleka nezní pejorativně. Ba naopak. S odstupem času se zdá, že analogické myšlení má stále svůj smysl i v digitální době a pomáhá nacházet a zodpovídat důležité otázky dnešního světa.

​

Nehledě na to, že na základě analogie (podobnosti) jsme se před lety setkali a na základě stejné analogie se rádi sekáváme znovu.

 

Kryštof Krejča

---

Pod názvem ANALOG nevystupuje na veřejnost standardní výtvarná skupina, kterou by spojoval společný ideový program nebo výtvarné zaměření. Jde o neformální společenství umělců, kteří se sešli na bázi generační a přátelské. Jsou to absolventi VŠUP, kteří zahájili studium v prvním studijním roce po Sametové revoluci.

Dnes už je to samozřejmost, ale tehdy to bylo po téměř dvaceti letech poprvé, že při podání přihlášky na školu nebylo vyžadováno členství v KSČ nebo SSM a při přijímačkách se nikdo neptal, jak se VŘSR odrazila v československém výtvarném umění. Většina z tehdy přijatých studentů by se před listopadem 1989 na školu asi nedostala. Byl to úžasný a neopakovatelný ročník. Studenti byli nadšení, motivovaní a maximálně využívali převratný čas, kdy staré předpisy přestaly platit a nové ještě nebyly napsány. Tehdy se zdálo, že nic není nemožné a vše je dovoleno.

V roce 1990 nastoupili do vedení ateliérů noví pedagogové (Pavel Nešleha, Kurt Gebauer, Adéla Matasová, Jiří Šalamoun, V.K. Novák a další), kteří koncipovali výuku velmi svobodně, kladli důraz především na rozvíjení imaginace, vedli studenty ke kreativitě a osobní výpovědi. Nejen posluchači z ateliérů malby, sochařství nebo grafiky, ale i skla, textilu, nebo kovu a šperku se neomezovali výhradně na „užité“ úkoly, ale věnovali se i autonomní výtvarné výpovědi, a přitom neopouštěli oblast designu.

 

Ve skupině ANALOG se pak po třiceti letech spontánně sešli absolventi z různých výtvarných oborů, kteří se pokusili konfrontovat své tvůrčí výsledky. Roku 2022 představili své práce veřejnosti na společné výstavě v Jablonecké univerzitní Galerii N, v letošním roce vystavovali ve stejné sestavě na Slovensku v Městské galerii Caraffka v Prešově.

​

Cením si také toho, že se dokážou domluvit a sestavit fungující výstavní kolekci bez kurátora a že i v době, kdy se umění hodnotí především kvantitativními ukazateli, počtem výstav či citací v impaktovaných časopisech, dokážou spontánně rozvíjet či akceptovat i neambiciózní osobní projev, který není šitý na míru grantových agentur.

PhDr. Pavla Pečinková